Pamětníci si jistě vzpomenou na jeden z legendárních televizních seriálů socialistické éry. Měli jsme ho tenkrát my - studenti zhruba třetího ročníku pedagogické fakulty - jako „povinnou školní četbu". Nad výkony mladých Miroslava Vladyky a Veroniky Žilkové se už můžeme dnes jen pousmát, ale o to nejde. Tvůrci seriálu se tenkrát snažili národu říct, že vzdělání a výchova dětí není jen záležitost školy, ale že je to zcela zásadní věc, na níž musí spolupracovat celá společnost. Krásná myšlenka, kterou tenkrát mezi lid vnášela svou diktaturou proletariátu tehdejší vládnoucí strana. A znáte to, jak se lidé chovají k něčemu, co je jim vnucováno.
Uplynulo 35 let od těch časů, tváře mladých herců zestárly. Století se sešlo se stoletím, ani nevíme jak. A hleďme, myšlenka o společné zodpovědnosti za vzdělání se před námi znenadání zase objevila. Ten nátlak už nečiní ideologové, ale naše nejvyšší šéfová matička Země, která si pro nás připravila, doufejme jen takové lehčí, branné cvičení. Tak se vážení zběsilí pozemšťané zastavte, trochu si protřiďte, co je nezbytné, důležité, zbytné a malicherné, trochu se mezi sebou domluvte a můžeme zase pokračovat dál.
Jestli Češi tradičně v něčem vynikali, tak to byla improvizace a schopnost bleskově reagovat svým zdravým rozumem. Jsem rád, že tato schopnost ze spojeného království Čech, Moravy a Slezska nevymizela. A tak herečky šijí roušky, milionáři organizují letadla do Číny, sportovci dávají tréninkové lekce po internetu, vysoké školy vyrábějí respirátory a rodiče - učí. A pokud se někomu zdá, že učí amatérsky, tak nezapomeňte, že amatér znamená milovník. A to je možná úplně nejdůležitější, co své děti naučíte. Za všechny učitele vám děkujeme a skládáme vám poklonu. Všem, kteří se trpělivě snažíte se svými dětmi napsat krásně písmenka do písanky. Všem, kteří si po létech procvičujete rovnice a rozbory souvětí. Všem, kteří dáváte svým potomkům volnost, ale zpovzdálí je kontrolujete. Všem, kteří už přestali nadávat na nekompatibilitu počítačových systémů, neboť nic na světě není dokonalé. Všem, kteří máte čas učit děti to, co se ve škole nikdy nenaučí, neboť uvařit dobrý oběd podle babiččina receptu je větší umění než odříkat panovníky rodu Lucemburků. Děkujeme.
Věřte, že se snažíme s nastalou situací vypořádat podle svých schopností a technických možností. Poznáváme, že naučit na dálku vedlejší věty přívlastkové je obtížnější, než tváří v tvář před tabulí. Proto děkujeme za vaši asistenci. Gratulujeme vám ke Dni učitelů a přejeme hodně zdraví, trpělivosti a pevných nervů.
P.S. Sbor literárně nadaných učitelek z prvního stupně připojuje jako poděkování básničku.