Nejoblíbenější českou pohádkou posledních let je Anděl Páně. Snad proto, že odpovídá českému pohledu na život. Dobro a zlo jdou totiž často ruku v ruce, zdánlivě jsou od sebe rozeznatelné, ale ve finále to může být klidně naopak. Příkladů z dějin bychom mohli uvést nespočet. Češi jsou schopni tyto protiklady a paradoxy brát s nadhledem a humorem. Trochu se bát a trochu se smát. A doufat, že někdo moudrý a všehoznalý nakonec vše rozhodne ke spokojenosti všech. A tak slavíme svátek svatého Mikuláše ve společnosti andělů a čertů, kteří doprovázejí Mikuláše na jeho obdarovávací misi.
U nás ve škole se této mise jako každý rok chopili deváťáci, kteří postupně navštívili všechny třídy. Žactvo tuto váženou delegaci už s napětím očekávalo, v některých třídách i s písničkou či básničkou. Pokud tu byla řeč o příkladech z dějin, tak víme, že o našich hříších vždy věděli ti v nebi i ti v pekle. Nedá se nic dělat, čerti jsou vždy aktivnější než andělé, a tak cesta do pekla bývá rychlejší. Zlobivcům se většinou nedařilo někam se ukrýt a už to často vypadalo černě, ale Mikulášova amnestie nakonec vše vyřešila a nějaká ta odměna se našla i pro ty méně poslušné.
Celý den se ve škole nesl v duchu této staré tradice, zvlášť děti na prvním stupni probíraly mikulášskou tématiku ze všech stran. A pokud se někde přece jen vyskytla špetka pochybnosti, či dokonce slzička strachu, je to v pořádku. Všechny tyto pocity k lidskému životu patří. Musíme se naučit je ovládat a v pravý čas je vyjadřovat. Proto si važme naší staročeské tradice, berme ji s nadhledem a humorem. Jako pohádku Anděl Páně.
Na shledanou, vážená mikulášská trojice. Pozdravujte v nebi i v pekle a přijďte zase za rok. A užívejte svatý adventní čas.
Aleš Kadlec
