Slohové následky exkurze na Špilberk

 Úvod   Obsah    Kultura    Věda    Ze života školy   Zábava     Rozhovor     Lit. koutek    Redakce

Mohutné a kruté vězení Špilberk

Už zdáli vidím tu mohutnou, dominantní a v mé duši děsivou pevnost Špilberk.
Vstupní brána vypadá jako tehdy, když jsem sem byl přivezen v železné kleci
jako zvíře s několika dalšími mukly. Hradby působí studeně a velmi sevřeně.
Při pohledu na jídelnu jsem se otřásl hnusem a přepadl mě neblahý pocit okolo žaludku,
když jsem si vzpomněl na ty odporné šlichty, co jsem musel sníst, abych přežil.
U vchodu jsem se zastavil, horký pot mě polil po celém těle. Myšlenka, že se teď vracím do míst,
kde jsem strávil 28 let svého života, mě děsila a při vzpomínce na mou celu
mne zachvátil úzkostný pocit nebezpečí a utrpení. Na druhou stranu jsem cítil
vzrušení, které vyvolala temná chodba, do níž jsem vešel. Byla mi povědomá,
ale chyběly mi v ní louče a lucerny v rukou bezcitných a krutých strážců.
Čím hlouběji jsem postupoval, tím víc jsem si vybavoval nemilosrdnou minulost.
Cítil jsem z chodeb to utrpení, hlad, nemoci i výčitky svědomí nejen odsouzených,
ale i dozorců, kteří s vězni nakládali jako s divou zvěří.
Velice neblahý pocit se dostavil, když jsem spatřil kobku, ve které jsem byl vězněn.
Naplnil mne strach a úzkost a nebyl jsem schopen déle setrvávat v těchto prostorách.
Jako ve snách jsem vyšel na denní světlo a zapřísahal se, že do těchto míst už nikdy nevkročím.
Prohlídka hradu Špilberk byla pro mne příliš krutou vzpomínkou.

Radek Svoboda, 8.A

 Špilberk

Dnes je krásný vánoční den. Venku je sníh. A místo toho, abych byla venku, jsem v kasematech. Najednou  slyším, jak někdo jde. Přišel nějaký  starý pán a řekl mi, že je amnestie! Radostí jsem nevěděla, co mám dělat! Ten starý pán mně řekl, ať ho následuji. V hlavě se mi najednou honily myšlenky. Pomyslela jsem si, že mi lžou. Dokonce mě napadlo, že mě vedou na popravu! Šla jsem tedy za starým pánem. Procházela jsem kolem hubených, špinavých a škaredých lidí. Vypadali, jako kdyby už byli mrtví. Bylo mi jich líto.Ten starý pán mi ale řekl, že  půjdou taky ven.
        Vyšla jsem ze Špilberku a málem jsem oslepla. Takové světlo! Všude ptáci! Krásný lesklý  sníh! Jako první mě napadlo jít domů za rodinou, ale pořád mě něco drželo u Špilberku. Něco jako by mi říkalo: „Zůstaň ještě chvíli! Takovéhle věci se nestávají pořád!“ Tak jsem se rozhodla ještě podívat se na ten krásný hrad, abych ho viděla v celé kráse. Je opravdu nádherný, jak je zalitý jasným slunečním světlem!
        Procházím kasematy a v některých celách mi ještě běhá mráz po zádech. Vzpomínám na dny, kdy jsem tu byla zavřená. Má cela byla studená a zatuchlá.Každý den nás odvázali od sebe a dali nám snídani - suchý chleba a vodu. Na jídlo jsme měli jen 10minut, potom jsme se museli zvednout a jít pracovat. Někteří lidé mohli ven,a proto pracovali venku, ale někteří mohli být jen uvnitř. Já jsem musela pracovat na hradě a každý týden jsem pekla chleby. Bylo jich kolem 500. Můj život v kasematech byl hrozný a už nikdy bych ho nechtěla zažít! 

Smištíková Petra, 8.A

Vězeň

Jsem vězeň odsouzený na doživotí. Jmenuji se Matěj a spáchal jsem čin ze všech nejhorší. Zabil jsem člověka. Stalo se to omylem, nechtěl jsem ho zabít. Svůj trest si odpykávám tady na Špilbelku v hradním vězení. Nemůžu ani na vycházku, protože vězni odsouzení za vraždu nemají vycházky povolené. Denní světlo jsem nespatřil již celý jeden rok. Má cela je hodně, hodně malá, sotva se tu otočím. No, vlastně ani to nemůžu, protože jsem připoutaný. Moje cela je z dřevěných prken a je sbitá ocelovými hřebíky. Je to ta nejhorší cela hlavně proto, že tu kolem mě pobíhají krysy a kape mi na hlavu voda. Hrůza!
        Jednou přišel dozorčí a oznámil mi, že mi byla udělena milost. To bylo to nejlepší, co jsem kdy ve svém životě slyšel. Už jsem přestal doufat, že se odsud někdy dostanu.
Dozorce odevřel mou celu a sundal mi pouta na nohách. Řekl mi, že můžu nějakou chvíli zůstat ještě na hradě. I když jsem chtěl co nejrychleji odejít, tak jsem si to rozmyslel. Když jsem vyšel z cely, vyšel jsem na chodbu zalitou světlem, které mi tolik chybělo.
        K jídlu jsme dostávali pouze chleba a starou vodu. Tak mne napadlo, že se půjdu napít k hradní studni. Když jsem se napil té čisté vody, které se mi za tu celou dobu nedostávalo, tak mne napadlo udělat si malou procházku po místě, kde mě věznili. Prošel jsem si hradní sklepení a nenašel jsem na něm nic zajímavého. Ale nahoře to bylo ze všeho nejlepší. Viděl jsem krásné stropy s klenbou. Na hradě byla skleněná okna a nádherně tvarované zábradlí. Kolem hradu vede hradní příkop. Píše se rok 1865 a hradby jsou zničeny již několik let.

V tomto strašlivém vězení jsem strávil rok a doufám, že se tam už nikdy  nevrátím.

  Tomáš Chaloupka 8.A